Podkarpatská Rus 1

Znak Podkarpatské Rusi Je sobota 27.12., s batohem na zádech a lyžemi v rukou jedu metrem na stanici Pankrác a hlavou se mi honí myšlenky, jaké to tam bude, jak je tam bezpečno a co parta, jaká se sejde? Když jsem před koncem roku na otázku, kde budu trávit Silvestra, odpovídal "na Ukrajině", každý se na mě nevěřícně díval a někteří povídali i něco o bláznech. Jak mě to vlastně napadlo? Vše bylo hlavně dílem náhody, když jsem na podzim brouzdal na vlnách Internetu, hledal kam vyrazit příští rok v létě a v nabídce jedné cestovní kanceláře zahlédl nabídku na silvestrovský běžkařský zájezd na Podkarpatskou Rus. Napůl z nostalgie poznat naše bývalé území a napůl z touhy poznat nové kraje jsem chvíli marně přemlouval někoho z kamarádů, aby jel se mnou, nakonec se přihlásil sám a napjatě očekával den odjezdu.

Pohled z hradu na Užhorod Vyjíždíme autobusem z Prahy před šestou hodinou večer a naší další zastávkou je Brno, Olomouc a Rožnov, kde postupně nabíráme další lidi a kolem půlnoci přijíždíme na hranice se Slovenskem. Je vidět, že EU už klepe na dveře, těšil jsem se na poslední razítko do pasu, ale nikdo si nás nevšímá a hned pokračujeme dál. Během nočního přejezdu Slovenskem lituji, že jsem nechal spacák v batohu a nezbývá mi, než mrznout až na slovensko-ukrajinskou hranici, kam přijíždíme v pět hodin ráno. Tady už to tak hladce nejde, slovenští celníci opět žádné problémy nedělají, ale dvouhodinové zdržení je na ukrajinské straně, když řidiči hledají číslo karoserie a čeká se na vyřízení potřebných razítek. Protože je neděle a my netušíme, zda bude ve městě otevřená banka, využíváme čekání a měníme si část peněz raději hned na hranicích. Konečně je vše hotovo, rázem se posouváme časem o hodinu dopředu a čtyřicet let dozadu a jsme na Ukrajině. Ale kde vlastně? Možná jste si všimli rozdílu v názvu článku a v anotaci, jak to tedy je, jsme na Podkarpatské Rusi, nebo na Zakarpatské Ukrajině? Správné jsou oba názvy, rozdíl je, v jaké době se používaly. Když území za první republiky patřilo Československu, leželo z našeho pohledu pod Karpatami, tedy Podkarpatská Rus, z pohledu Ukrajiny, které nyní území patří je za Karpatami a dnešní oficiální název je Zakarpatská Ukrajina.

Skanzen rusínské kultury v Užhorodu

Skanzen rusínské kultury v Užhorodu

Nádvoří na užhorodském hradě Naší první zastávkou, pouhé čtyři kilometry od hranic, je správní středisko Zakarpatské oblasti - město Užhorod, ležící na řece Už. Prohlídku začínáme na pěší lávce přes řeku, kde se seznamujeme s historií města i celé Zakarpatské oblasti, dostáváme instrukce, jak se chovat, a naše další kroky vedou po lávce na druhý břeh k opravené synagoze. Jak se vzápětí dovídáme, bývalé poměrně početné židovské obyvatelstvo za války téměř vymizelo, dnes synagoga slouží jako budova filharmonie. Kdo se zajímáte o techniku a vlaky, zkuste si synagogu obejít, najdete za ní začátek asi kilometrového, podél řeky vedoucího úseku malé železnice sloužící k výuce studentů. Od filharmonie pokračujeme kolem řeckokatolického kostela k užhorodskému hradu. I z venku je poznat, že se zrovna koná mše, ať už podle zvuků linoucích se z reproduktorů na zdech kostela, tak podle několika žebráků posedávajících na ulici před vchodem. Pravidlo zní nic nedávat, ignorovat, případně rovnou poslat pryč. Ještě chvíle chůze a už nás vítá hrad, ležící na sopečné vyvýšenině nad městem. Jako první navštěvujeme vedle hradu skanzen rusínské kultury, který určitě stojí za shlédnutí, z celého Zakarpatí sem jsou svezeny ukázky dřevěných chalup, usedlostí, škola, statek, hrnčířská dílna i dřevěný kostelík. Každý domek má na starost jedna průvodkyně, ovšem jestli nahlédneme i dovnitř záleželo jen na jejich přítomnosti, v zimním období jsme asi měli trochu smůlu. Nejen průvodkyním je zima. I když je to už minulostí, začínám chápat rčení "zima jako v Rusku", s radostí v restauraci vedle vchodu do hradu utrácím první hřivnu a v teple u horkého čaje tak konečně rozmrzám. Pokračujeme prohlídkou muzea na hradě, které tvoří několik expozic, od krojů, přes hudební nástroje a nábytek až po, alespoň pro mě, největší a nejzajímavější přírodopisnou část. Bohužel, celým muzeem jsme jen doslova proběhli, ústřední topení svému účelu už asi nějakou dobu neslouží a trpělivost průvodců měla své meze. Skanzen s hradem máme za sebou, do odjezdu zbývají dvě hodiny, scházíme tedy od hradu zpět do města a naší pozornosti neuniká velká hala s nápisem "Rynok" nad vchodem. Tržiště, takové místní Tesco, co neseženete jinde, tady určitě ano: půlku prasete, hned vedle petardy na Silvestra, pečivo, čaje, zeleninu, ovoce, dokonce celý trs banánů v čokoládě, nebo, že by to snad nebyla čokoláda? Teď v zimě to docela jde, ale jak to může vypadat v létě ve třicetistupňovém horku si raději představit nechci. Co mě překvapilo, nikde tu není ke koupi alkohol, pro tolik pověstnou vodku musím do kamenného obchodu a hned zde poznávám první nebezpečí - jedna láhev vyjde na necelých 45 korun. Čas odjezdu se mezitím přiblížil a nezbývá než se vrátit, už se bohužel nestíhám podívat do parku u silničního mostu přes řeku, kde má být nedávno odkrytá socha T. G. Masaryka.

Ubytování ukrajinského standardu
Výhled z okna hotelu Opět sedíme v autobuse, Užhorod necháváme za zády a míjíme Mukačevo, u Chustu se dáváme na sever a podél řeky Riky pokračujeme k našemu cíli, do podhorského městečka Mežhorje, nebo chcete-li česky, Mezihoří. Hodina pravdy nastala, jaké bude ubytování? Kupodivu, není nijak hrozné, pokoj je na úrovni naší ubytovny, horší je to ve sprše, vlažná voda v umyvadlech sice teče, ale už ne ze sprchy. Nu co, nevadí, hlavně že vůbec teče voda, budeme se otužovat. Mnohem lepší je to s jídlem: nejen že už na nás čeká večeře, ale dokonce vypadá i chutná docela dobře. Vůbec na jídlo jsem si během celého týdne stěžovat nemohl a vlastní zásoby jsem skoro celé dovezl zpátky. Příjemný pocit po jídle kazí jen zima, ale ve spacáku je u kytary, slivovice a vodky nakonec dobře.

Použitá technika: Nikon FM3a, objektivy Nikkor 20/2.8D, Nikon E 35/2.5, Nikon E 100/2.8, blesk Nikon SB-27, filmy Fuji Provia 100F.